Nejvyšší soud konstatoval, že nynější podoba zákona o evidenci skutečných majitelů je v rozporu s právem Evropské
unie. Jádrem problému je široké veřejné nahlížení do citlivých údajů, které podle NS nepřiměřeně zasahuje do práva
na soukromí a ochranu osobních údajů. Dokud legislativa neprojde úpravou, stát nesmí vynucovat zápis do evidence
ani sankcionovat jeho nesplnění. Tento závěr navazuje judikaturu Soudního dvora EU, který plošné zveřejňování
údajů označil za neplatné.
Impulzem k aktuálnímu verdiktu byl případ společnosti BPN s.r.o., jež se bránila povinnosti zapsat své skutečné
majitele. Nejvyšší soud upozornil, že český zákonodárce po rozsudku Soudního dvora EU nezměnil konstrukci
evidence tak, aby byla zachována transparentnost vůči oprávněným subjektům, ale současně zamezeno neomezenému
přístupu kohokoli z veřejnosti.
Nejvyšší správní soud už dříve řešil pokuty za nezapsání v zákonné lhůtě, a dospěl k závěru, že vynucování povinnosti
není možné, pokud by jeho splnění automaticky vedlo k nepřiměřenému zásahu do soukromí. Zdůraznil, že přístup
široké veřejnosti k údajům otevírá prostor pro vyhledávání, uchovávání i další šíření informací, což je v přímém
rozporu s ochranou osobních údajů garantovanou unijním právem.
Ministerstvo spravedlnosti deklarovalo, že verdikty respektuje a nová správní řízení již nezahajuje. Upozornilo, že
dosavadní česká úprava kopírovala zrušené ustanovení evropské AML směrnice. Nyní se očekává přijetí novely
českého zákona, která má veřejnostní složku evidence zúžit a přesněji vymezit okruh oprávněných nahlížejících.
Rozhodnutí českých soudů má i širší kontext. Podobnou rovnováhu mezi transparentností a ochranou soukromí řešil
už Ústavní soud u centrálního registru majetkových oznámení komunálních politiků, když v roce 2020 zrušil volný
online přístup a namísto něj akcentoval poskytování údajů na základě individuální žádosti. I v případě evidence
skutečných majitelů se tedy klíčovým bodem stává to, kdo a za jakých podmínek smí citlivé informace vidět.
Praktický dopad je rozhodnutí NS je dvojí. Vynucování zápisu skutečných majitelů je dočasně pozastavené a
pokutování za samotné nesplnění povinnosti nemá oporu. Zároveň ale přetrvává požadavek, aby právnické osoby a
svěřenské struktury své skutečné majitele znaly, udržovaly informace aktuální a dokázaly je poskytnout oprávněným
orgánům či povinným osobám v rámci pravidel proti praní špinavých peněz. Transparentnost vůči státnímu dohledu
tak není dotčena, zpochybněn je pouze neomezený přístup v rámci veřejných rejstříků.